Poslechněte si rozhovor pro ČRO Pardubice o tom, jak se mně a Veronice Faltové žilo a studovalo v dánské Kodani a německých Brémách.
Přečtěte si také rozhovor, který vyjde v příštím čísle časopisu Break Times. Ptala se Tereza Francová.
Procestoval jsi už spousty zemí, co Tě přivedlo k cestování a dělání přednášek?
Od malička jsem si četl různé cestopisy a prohlížel atlasy. Dálky mě vždycky hrozně lákaly a chtěl jsem zkrátka zažít nějaké dobrodružství. Když se potom naskytla příležitost jet v sedmnácti letech do Izraele a Palestiny a ještě k tomu tam cestovat na kolech, neváhal jsem ani minutu. Tahle cesta byla vlastně začátkem mého cestování tak, jak jsem si ho v mládí vysnil. Cestopisné přednášky pro školy a veřejnost už pak byly jen přirozeným dalším krokem. Cítil jsem potřebu předávat zážitky z těchto cest dalším lidem.
Chystáš se navštívit další země?
Mám v plánu se teď hodně zaměřit na subsaharskou Afriku. Jednak proto, že jsou tam samozřejmě přitažlivá místa, ale také to odpovídá mému studijnímu zaměření. Příští rok tak plánuji větší cestu po východní Africe - projet Tanzanii, Rwandu, Ugandu, Burundi a Keňu.
Poprvé do Jeruzaléma jsi jel s devíti přáteli, podruhé sám. Co se Ti zdá lepší?
Obě varianty mají svoje pro a proti. Pokud člověk cestuje ve více lidech, ideálně ve čtyřech, má to své praktické i psychologické výhody. Člověk si může pronajmout automobil za rozumnou cenu, ušetřit za ubytování, sdílet radost z nových zážitků a získá větší odvahu ala je-li nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Na druhou stranu pokud člověk cestuje sám, tak má spoustu času na fotografování či natáčení, které by ostatní mohlo zdržovat. To je přitom zvlášť podstatný faktor, pokud je takový materiál nezbytný pro nové přednášky. Kromě toho individuální cestování dává prostor pro přemýšlení a možná hlubší prožívání nových zážitků. Rozhodně nezavrhuji ani jednu variantu, ale faktem je, že jsem zatím byl na většině těch velkých cest sám.
V čem se cizí země liší od české republiky?
Jazykem, hymnou, vlajkou, měnou, historií, polohou....a rohlíkama.
Musel jsi někdy jíst jídlo, které by jsi normálně nejedl?
Když jsem byl malý, musel jsem jíst ve školní jídelně játra a dodnes na to nelibě vzpomínám. Ale zpátky k cestování. Je pravda, že pokud člověk cestuje a chce ušetřit, tak je ideální jíst to, co jedí místní lidé. Na svých cestách jsem se stravoval na ulici mnohokrát a musím se přiznat, že jsem nikdy žádný negativní gastronomický zážitek neměl. Naopak na cizí kuchyně vzpomínám moc rád. I přes svůj název je třeba hummus, cizrnová pomazánka z Blízkého východu, naprosto vynikající. Výborný je také marocký tažín, dánské frikadeller nebo moldavská mamaliga.
Zažil jsi nějaký nevšední zážitek, na který budeš vždy vzpomínat s úsměvem a naopak?
Nevšedních zážitků člověk zažije při cestování spousty. S úsměvem vzpomínám přenocování v saharských dunách Erg Chebbi v Maroku na pohostinnost našich krajanů v Banátu a také na mnoho zážitků z první cesty po Izraeli. Tehdy se skutečně děly z mladické nerozvážnosti různé věci. Vlastně i sama představa cestování na kole a spaní pod širákem v konfliktu sužované oblasti Izraele a Palestiny mi z dnešního pohledu přijde komicky bláznivá. Tato oblast je ale zdrojem i většiny mých negativních cestovatelských zážitků, a to zejména z roku 2006, kdy probíhala válka mezi Izraelem a šíitským hnutí Hizballáh. Kromě zážitků, které souvisely s konfliktem, jsem si totiž tento rok taky šeredně spálil obličej na pláži v Tel Avivu.
Co na tvoje cestování říká rodina a kamarádi, nechtěli by Tě spíše tady doma?
Když jsem začínal cestovat, tak se určitě hodně strachovali. Nebyly to také zrovna země, které by člověk hodnotil jako bezpečné. Postupem času si ale zvykli a vědí, že se o sebe umím postarat. Jsem moc rád, že mě v cestování podporují.
Žádné komentáře:
Okomentovat